Tenhle článek by pomalu mohl vyjít i letos k padesátinám, přibyly cédéčka, ubyly síly, jinak vše platí. DV

Patrně nejrozsáhlejší a nejzasvěcenější odborná stať o SK v době1960-2004, použitá pro Český hudební slovník osob a institucí

To byla tenkrát pro nás velká pocta, s odstupem času se mi zdá, že málo doceněná (i námi). Vždyť to byly ovladače od nejvlivnějších světových hlav! DV

Focení trvalo dost dlouho, pamatuju si, že byla pěkná zima a mně tak ztuhly kolena, že jsem se pak téměř nemohl postavit. No hlavně, že jsem se chtěl nějak odlišit… DV

Tak k tomu bych rád něco připojil, protože se mě to taky týká.
Především chci říct, že se za minulost rovněž nestydím. Těm Sokolovům se dalo jen těžko vyhnout. Ne že bychom to nezkoušeli – poprvé jsme prostoduše odmítli s odůvodněním, že na stejný termín už máme nasmlouvané jiné koncerty. Samozřejmě to dopadlo tak, že naše tehdejší agentura (Pražské kulturní středisko) na pokyn shůry jediným škrtem pera platné smlouvy zrušila.
O rok později jsem učinil podle mě fikaný pokus s odůvodněním, že jsem mimořádně pracovně vytížen v národním podniku ARITMA (měli jsme tehdy před nějakými mezinárodními zkouškami nového prototypu počitače a opravdu jsme tam zůstávali i po nocích). Do tří dnů jsem dostal z koncernového ředitelství příkaz ke třídenní služební (!) cestě do Sokolova.
A když jsme ještě téhož roku odmítli pod záminkou nemoci účast na festivalu politické písně v Martině (slovenská obdoba Sokolova), skutečně jsme tam nejeli, ovšem stejně jsme se s údivem v recenzích dočetli, že jsme tam po dva večery účinkovali a dokonce že jsme měli pěkný úspěch a lidé si zpívali s námi.
O našem repertoáru v Sokolově už Jiří Tichota psal. Zařadili jsme tam naše nejvzdornější kousky - Za svou pravdou stát, Mává nám svobodná zem, Až se k nám právo vrátí, Freedom (jménem lásky, jménem hněvu zpívám tobě, lide můj : nejvíc svobody si važ, a čím víc ji postrádáš, o to blíž v dobách zlých při ní stůj). Po prvním večeru nám zakázeli jednu písničku, po druhém večeru dvě. Po třetím jsme odjeli domů a na cestu nám organizátoři přidali radu – tak příští rok zase na shledanou, a doufáme, že si odpustíte ty svoje provokace.
Někdo v Sokolově iniciativně zpíval zdravici k XV. sjezdu KSČ, někdo zase Buď zdráv, chlapíku statečný (o agentovi StB kapitánu Minaříkovi), někdo holt provokoval.
Ale v tom seriálu o folku jsme byli všichni hozeni do stejného pytle, a to se mi, vážený pane režisére, zgruntu nelíbí. Ani od Vás, ani od Vašich poradců, kteří u toho byli, o všem dobře věděli a vědí i dnes.
Černý – nečerný, Jupp – nejupp, Kovařík – nekovařík.
DV

Pochvalná slova na adresu české šlechty byla jistě rajskou hudbou pro Jiřího Cerhu, zpěváka, skladatele a přesvědčeného monarchistu který se poslední dobou na našich koncertech předvádí i jako elegantní tanečník objevného stylu, ve kterém stírá rozdíly mezi gavotou, menuetem a čtverylkou. DV

Náš první výjezd do Vídně vypadal slibně. Bohužel zájem západu o do té doby vzácné setkávání se světem za bývalou železnou oponou rychle slábl – i vinou toho, že byl komercializován a  zahrnut plytkostmi. JT

Zájem, který v Chile vzbuzoval Václav Havel, jeho obliba a známost byly neuvěřitelné, byli jsme na něj pyšní. Naše pobývání v jeho společnosti patří ke krásným vzpomínkám – a to mu navíc vděčíme za to, že jsme se při svém zájezdu do Chile mohli v jeho letadle podívat i na Velikonoční ostrov. Naše holky mu tam dokonce při stolování dělaly společnost! To víte, že to mnozí z přítomných nemohli vydýchat…JT

Po více než třiceti letech jsme se konečně mohli podívat do země, jejíž písně jsme celou tu dobu za železnou oponou zpívali. Novináři spekulovali o tom, že za pozváním je tehdejší prezident USA B.Clinton , kterému jsme v Praze zpívali. To samozřejmě byl nesmysl, viděli jsme, jak se rodí kachny! JT

Vařil jsem jednou v životě - proto ty povzdechy… JT

Vydání tohoto alba patří k největším dobrodružstvím kolem našich nahrávek. Už samotný koncert v Lucerně ke dvacetinám, jehož záznam je obsahem tohoto alba, se nemohl konat v roce skutečného výročí tj. v roce 1980, protože tehdy režim slavil „35. výročí osvobození Rudou armádou“ a jiná výročí nebyla vhod. Počkali jsme tedy dva roky s tím, že tedy nebudeme počítat léta 1967-68, kdy jsme z personálních důvodů téměř nehráli. I pak jsem ale byl po vyvěšení plakátů varován telefonicky vedením PKS s doporučením, abych koncert zrušil. Rozhodli jsme se ale- po konzultaci s Jirkou Černým - koncert realizovat.
Lucerna byla beznadějně vyprodaná , koncert měl nezapomenutelnou atmosféru a tak se Ing. Ivan Dvořák z klubu Nohyb rozhodl jeho záznam vydat. Supraphon ale samozřejmě neměl zájem a Ivan se nakonec, zcela vyčerpaný, obrátil na Jonáš klub.Ten se rozhodl nahrávku vydat jako účelový náklad pro své členy. Ale tím to neskončilo. I nyní Supraphon, resp. jeden jeho redaktor, tvářící se ovšem jako náš přítel, nahrávky držel v šuplíku a nám tvrdil, že to teď poslouchá ten a ten a za měsíc jiný ten a za dva ještě jiný ten. Jen díky odvaze jedné paní redaktorky jsem nakonec dostal do ruky dopis, ve kterém „náš přítel“ vydání nedoporučuje. Namích´ jsem se a šel přímo za tehdejším ředitelem panem K.Vackem, slušným člověkem, který vydání na místě povolil. Vydání pro Jonáš klub se rychle šířilo i mimo něj a později se dočkal 3LP záznam koncertu mnoha dalších vydání, i v podobě CD. Největší radost nám udělal pan M.Horníček, který do smrti hlásal, že tahle nahrávka patří k jeho nejmilejším – viz mj. naše DVD.JT

To je, myslím, můj vůbec první (1964) psaný příspěvek o začínajícím SK a počátcích českého folku. Samozřejmě jsem ještě netušil, že po padesátiletech….
Mimochodem mě tenhle článek zachránil z velkého maléru. V té době jsem připravoval svoji diplomku na muzikologii. Byla o loutnových tabulaturách a já o prázdninách jezdil stopem po republice s foťákem a v různých archivech je fotil. Cestou ze slovenské Levoči jsem večer dojel do Těšína, kde žil můj přítel z Vysokoškolského souboru J.Večeřa. Nabídl mi, že u něj mohu přespat a pobýt. Druhý den dopoledne jsem se s foťákem vydal pěšky do okolí. Pojednou mě dojel vojenský motocykl s nějakým kapitánem, který mě obvinil, že fotím ze špionážních důvodů ve vojenském prostoru. Nedal si nic vymluvit, zabavil foťák i již nafocené filmy, které jsem měl u sebe s tím, že filmy prostuduje kontrarozvědka. Nechal si moji občanku a poručil, že zatím musím zůstat ve městě (uvedl jsem, kde bydlím).
Večer se přihnala celá partička – film prý vyvolali a je plný nějakých šifer! Došlo mi, že jim tabulatury jinak připadat nemohly. Marně jsem o nich něco blekotal, nevěřili ani slovo. A v tom dostal kamarád skvělý nápad – na jeho stole ležela právě tahle Melodie s mým článkem a fotkou na obálce! Jeden z těch vojáků už o Spirituálu slyšel a tak si nechal říct i o těch tabulaturách. Vrátili mi filmy s výjimkou toho ve foťáku, tam jsem párkrát cvaknul krajinku a on to byl „prostor“. Když jsem se za rok do Levoči vrátil vyfotit tu ze dvou tabulatur, nafocenou na zabaveném filmu, už v archivu nebyla. A nenašla se dodnes…JT